Jmenuji se Michaela Clark
Kudy vedla (a vede) moje cesta?
Začátkem mojí cesty k umění bylo kreslení si ve školce. Když ostatní děti šly po obědě spát, měla jsem dovoleno sedět potichu u stolečku a kreslit. Spokojenost na všech stranách… potom moje tvorba nabrala podobu zdobení okrajů školních sešitů, což mi vydrželo po celou dobu mých studijních let. Já spokojená, učitelé občas o něco méně.
Naštěstí jsem u toho zvládala i dávat pozor. V roce 2018 jsem odmaturovala na pražském Gymnáziu Jana Nerudy a po krátkém pokusu se studiem na FHS UK se učím výhradně formou kurzů nebo samostudia.
Do olejomalby jsem se zamilovala v roce 2016 a od té doby více či méně souvisle trávím čas před malířským stojanem, s šálkem čaje a barevnými šmouhami často až za ušima.
Tetování, ať už v dočasné nebo trvalé formě, mě odjakživa fascinovalo. Nejdřív se mi do ruky dostala henna, kterou i v současnosti občas zdobím sebe nebo jiné. O dost později i první tetovací strojek. Víc jak rok jsem se učila a následně pracovala v jednom studiu v Praze. V tuto chvíli nemám stálé křeslo ve studiu, ale čas od času hostuji.
K lásce k pohybu mě přivedlo aikido. Japonské bojové umění, které je trochu jiné než všechny ostatní, co jsem zatím potkala. Aikido je pro mě nedílnou součástí života už víc jak pět let, přesto mám pořád pocit, že jsem teprve na začátku. Být v kontaktu, najít společný směr a cestu, co vede do harmonie. Uvědomovat si svůj vlastní střed, osu a dech.
Potom můžu být v kontaktu s vámi a zároveň sama se sebou. A v tu chvíli se může dít shiatsu. Dotek, co dává prostor pro uvolnění. Chvíle, kdy můžete vnímat sami sebe a najít pohodlí ve svém těle.
Děkuju vám všem, které jsem měla tu čest potkat. Ukazujete mi různé stránky života a učíte mě…
Těším se i na vás, co jsem ještě nepotkala. Na společné (ne)obyčejné chvíle.